PEKLO / RASPENAVA – U firmy Anton Kratzer v Hejnici pracovali mezi ostatními též dva inteligentní hrnčíři, Adolf Rösler z Pekla a A. Wildner. Oba se rozhodli založit a vybudovat vlastní porcelánku a zřídili proto v roce 1887 na Röslerově pozemku v Pekle malou vypalovací pec. Zpočátku vyráběli rukojetě k nožům, které dodávali výhodně pražské firmě Gallus a Wolf a také do Vídně. Rukojetě byly pro své zdařilé malby velmi žádáné. Plat malíře za pěkné rukojetě obnášel tehdy 5 až 8 krejcarů za kus. Zaměstnávali až 32 dělníků. Potřebnou hrnčířskou hlínu a kaolín byl panu Röslerovi dodáván z okolí Karlovarska. Jelikož tato malá továrnička patřila k prvním v severních Čechách, měla zajištěný slušný odbyt. Vyráběla rukojetě k nožům a vidličkám, louskače ořechů, stojánky na ubrousky, figury Ježíše a boží matky, dále rukojetě k holím, zahradní ozdobné koule, lahvičky na voňavky (flakony) a další. První odbytiště bylo na území Čech a potom i další země Rakousko — Uherské monarchie, posléze též Rusko a Velká Británie. Británie přednostně odebírala zdobené rukojetě k holím a prohýbané nádobí.

Na přelomu století se přestalo obchodně dařit. Trh začínal být přesycený, v samotných Čechách se tehdy vyráběl porcelán v 68 porcelánkách. Již v roce 1893 se Rösler s Wildnerem rozešli. Les podél silnice do Lužce, odkud se těžilo dřevo do pecí byl rozdělen, Wildner získal menší část a Rösler větší část lesa, kterou opět zalesnil. Adolf Rösler se dostal do platebních nesnází po opakovaných podvodech některých českých firem. Ke všemu neštěstí se několikrát přidaly i požáry. Továrna byla sice postupně rozšiřována, ale přesto se stále více projevoval nedostatek provozních místností. A tak se stalo, že dřevo uskladněné v místnostech několikráte vzplálo, zejména roku 1904 a 1907. V noci 4. května 1907 vyhořelo vše. Bratr Adolfa Röslera, Ferdinand Rösler měl v továrně vložené rovněž své peníze. Rozkmotřil se se svým bratrem Adolfem a žádal zpět svůj podíl, tak že továrna již nemohla být obnovena.
Rösler byl hlavně známý skrze své barevné glazury a to zejména kobaltovou modří. To vysvětluje, že ty nejkrásnější soupravy byly téměř výlučně dodávány do Vídně a do Petrohradu.

Autora tohoto textu bohužel neznáme, pokud se někdo o autorství přihlásí, rádi jeho jméno, jako zdroj doplníme. Výrobky porcelánky k nafocení s ochotou zapůjčil Shirzad Al-Chalabi.

Tak se nám ozval náš spolupracovník a kamarád Jaroslav Eliáš z Raspenavy a osvětluje zdroj textu takto: „Ten článek o porcelánce vyšel v Německu vycházejícím měsíčníku hlavně pro Němce pocházející z frýdlantska. Napsal to pan Erich Schindler,syn pekelského učitele.Jeho manželka Hermina byla jediná dcera majitele porcelánky Adolfa Röslera který zemřel 11. 4. 1915. Jeho manželka si v domě vedle porcelánky zřídila krámek se smíšeným zbožím. Erich Schindler po válce a tří letém zajetí v Rusku našel nový domov ve východoněmeckém Wahrenbrücku. Stal se uznávaným a oblíbeným učitelem. Byl zakladatem několika spolků. Se svými žáky založil tamní muzeum kterým se mi ještě stačil pochlubit než zemřel. Za jeho zásluhy a oblíbenost,nese jeho škola v Wahrenbrücku jeho jméno. Jeho oblíbenost se tamním soudruhům nehodila, nebyl ve straně,takže se pocty a vyznamenání dočkal až po roce 1990.“