ZA PIVEM NA VES ANEB LIBERECKÁ PIVOVARSKÁ SCÉNA V ROCE 2014

Když se procházím městem, hledám ta jeho zajímavější místa, která se ani v roce 2014 nemusí stydět za to, že skutečně jsou městskými ulicemi, když se dívám na vývěsní štíty a nahlížím do výloh a oken jejich domů a přemýšlím, dojdu vždy ke stejnému závěru. Městu pod Ještědem zoufale chybí městský pivovar. Už hodně déle než sto let. Poslední vrchnostenský Clam-Gallasovský provoz ve stráni pod zámkem ukončil své výstavy někdy kolem roku 1890 a jeho objekty následně zmizely za některé z divokých přestaveb dolní části centrálniho Liberce. Průmyslová revoluce se pak centru Liberce, co se piva týče, vyhnula a město tak zůstalo bez pivovaru. Respektive ne tak docela, v tehdy samostatných Vratislavicích nad Nisou byl roku 1874 otevřen akciový pivovar, klasický svědek své doby, jenž pivo vaří, s přestávkou a po řadě dějinných eskapád dodnes. Do Vratislavic je to ale z centra Liberce přece jen daleko.

A daleko do pivovaru z centra Liberce je to dodnes i v případě minipivovarských provozů, jejichž zakládání se ani městu vklíněného do sedla hor nevyhnulo. Za vše mluví, že nejblíže to liberečtí měli do prvního zdejšího mini, který bohužel dnes již na mapě pivovarů nenajdeme. Stával téměř na konci Masarykovy třídy nedaleko známe městské ZOO a založen byl roku 1995 v areálu Hotelu U Jezírka, ale po svém majiteli se jmenoval U Vozků (Masarykova 44). Mám na něj svou osobní vzpomínku, jak by ne, kdysi dávno to byl první minipivovar v mém životě, který jsem navštívil a také první místo, kde jsem ochutnal nefiltrované pivo. Pamatuji si, že jsem byl tehdy zakaleným půllitrem s Vozkovou dvanáctkou fascinován. Pivovar byl roku 2003 bohužel uzavřen a ač se tu a tam šušká o jeho obnovení, zatím se neděje nic. A liberečtí tak za pivem z místních pivovarů musí ještě dál. Za město. Do jeho nádherného krajinného předpolí. Do luk a do podhůří.

Na samé hranici Chráněné krajinné oblasti Jizerské hory v údolí Harcovského potoka je možné narazit na druhý nejstarší liberecký mini. Roku 1999 ho zde, v lokalitě Nového Harcova (Lukášovkská 43), založil Vendelín Krkoška, někdejší zaměstnanec v té době dočasně násilně uzavřeného zmiňovaného pivovaru ve Vratislavicích. Nápad otevřít si pivovar byl zřejmě správný, protože pivo pojmenované zkrátka Vendelín je možné (nejen v Harcově) ochutnat dodnes.

Pivovar Vendelín se vším všudy představuje to, pod čím si čtenář představí rodinný pivovar a svým vyzněním, atmosférou i příběhy, které ho předchází, mi trochu připomíná pivovárek Hastrman ve Velkém Rybníku. Přestože jsem do Liberce jezdil každým rokem, samotný pivovar jsem nikdy nenavštívil a četl o něm vždy jen všelijaké reportáže na pivních webech. Naopak jeho pivo jsem ale ochutnal mnohokrát, v Liberci bylo (a asi i stále je) poměrně často tu a tam někde na čepu. S pivem jsem měl vždy stejnou zkušenost jako pisatelé: někdy se jednalo o výborný bezchybný kus, jindy o zcela nepovedený a nepitelný vzorek. Co naplat, došlo k rozhodnutí vyrazit na obhlídku přímo na místo činu a já tak mohu konečně přinést aktuální (abych nelhal, jak níže uvidíte, aktuální jen z poloviny) zážitek hodný zapsání na blog Pivní Partyzán.

Pivovárek je dobře dostupný MHD, takže je ideální i pro výlety s dětmi. 😉 Posezení je navíc takřka jen venkovní, což byla pro nás ideální kombinace. Zamračené nebe sice co chvíli vypadalo na déšť, ale nakonec spadlo jen pár kapek, a tak jsme mohli na zahrádce u jezírka s vodním mlýnkem strávit velkou část odpoledne. Zahrádka Krkoškovic pivovaru je vůbec kapitolou samou o sobě, která jen podtrhuje slova o rodinném pivovárku. Vyzdobena řadou skulptur představující postarší manžele, zvířata nejrůznějšího druhu, na jezírku kačenky, ve stráni nad pivovarem se dokonce „páslo“ divoké prase. Když jsem si u paní Krkoškové objednával pivo u výdejního okénka, trochu jsem se bál, aby mi na zádech nepřistála umělá kočka, která šplhala na stříšku nad ním. Zkrátka a dobře, neuvěřitelný postmoderní kýč. Je to trochu škoda (ale asi to sem patří), jinak místo působí příjemným dojmem a posezení jako takové zde bylo, zvláště nyní, za vlhkých vůní odcházejícího srpna, přicházejících z okolních lesů, opravdu vydařené.

A vydařené, pokud se to tak dá říci, bylo nakonec pod komínem i pivo. Na čepu standardní dvojice 12° ležáků v podobě světlý a polotmavý (ve všech materiálech pivovaru nabízené chybně jako „kvasnicové pivo“). Obě piva byla dobrá, v kondici, ale zároveň poněkud specifická a svá, zkrátka taková jako jsem na ně byl zvyklý. Ale teprve Vendelín vypitý na té neuvěřitelné zahrádce získal svůj celkový charakter. Prostě to tam sedělo. Polotmavé bylo téměř bez řízu, v chuti ale dobré, sladové až trochu sladké. Světlý ležák byl krásně nasycený a v chuti s neležákovsky bohatým buketem. Z obou piv mi chutnal bezesporu víc, pokud by nám čas dovolil, dal bych jich určitě víc. Návštěva v pivovárku tak splnila svůj účel. Konečně jsem Vendelína ochutnal přímo na místě činu, viděl Krkoškovic království (do útrob pivovaru jsem se nedovoloval, nechtěl jsem v tom sobotním popoledni obtěžovat) a vidět tak jeden z tradičních českých minipivovarů se všemi pro a proti, které jeho svérázný provoz přináší. Určitě se sem ale rád někdy vrátím (příště se zřejmě ohlásím dopředu a poprosím i o tu prohlídku, uvidíme).

Na dnešní odpoledne jsme pak měli naplánovaný výlet na jiný konec Liberce, tentokrát vlakem, do klidné Krásné Studánky. Počasí i čas byly ale proti, a tak své dojmy ze zdejšího minipivovaru „Studánka„, provozovaného podobně jako harcovský Vendelín v rodinném domku přináším ze dvou dřívějších návštěv, které jsem tady absolvoval již dříve, naposledy loni v srpnu (a věřím, že ne naposledy). Více se dočtete zde.