Náš redakční kolega Jan Šebelka nás poprosil o pomoc při získávání materiálů pro svoji novou knihu o Gustavu Ginzelovi. Všechny vaše vzpomínky, drobné postřehy, fotografie či cokoliv co se týká Gustava Ginzela můžete posílat na naši mailovou adresu redakce@frydlantsko.eu nebo přímo Janu Šebelkovi na jakub.sebelka@volny.cz.
Pár slov úvodem
Myšlenku shromáždit vzpomínky na Gustava Ginzela jsem v sobě nosil několik let. Stále jsem to odkládal, ale pak mi umřelo několik kamarádů a já si vzpomněl na dědovu průpovídku, který často říkal, že čas prchá, jako splašená mrcha. To byl jeden důvod, proč jsem se do toho nakonec pustil. Říká se totiž, že člověk umírá dvakrát. Jednou fyzicky a podruhé, kdy odejde ze světa poslední člověk, který si ho pamatuje. Ten druhý, ne tak naléhavý, je, že toto území, v němž se v posledních osmdesáti letech několikrát kompletně vyměnilo obyvatelstvo, potřebuje nové legendy, nové dějiny, nové duchovno.
Gustav Ginzel se stal legendou ještě za svého života. Ať už jako horolezec, který má na jizerskohorské žule několik slavných prvovýstupů, nebo coby znalec tohoto území, či jako majitel Hnojového domu, jehož proslulost překročila hranice regionu i tehdejšího Československa.
Osobně jsem se s ním setkal jen několikrát v životě jako novinář poté, co mu někdo v roce 1996 zapálil, ať už úmyslně, nebo nešťastnou náhodou, jeho pověstný Hnojový dům. Přehraboval se ve spáleništi, vytahoval roztavené objektivy fotoaparátů, staré knihy a časopisy, naříkal nad ztrátou tisíců diapozitivů. Nikdy při tom nezapomněl upozornit, o kolik přišel, jakou to mělo všechno hodnotu. Vždy, když jsme od něj potom odjížděli, nám vnutil hromadu promočených a napůl spálených časopisů, abychom je v redakci list po listu usušili a určitě je vrátili. Pokusili jsme se o to jednou, ale když redakci zaplavil příšerný smrad spáleniště, který se tam držel několik týdnů, naházeli jsme je do kontejnerů. Potud osobní vzpomínka na člověka, který se výrazně zapsal, stejně jako jeho přítel Miloslav Nevrlý, do poválečné historie Jizerských hor.
O tom, že dát dohromady knihu vzpomínek na Gustava Ginzela nebyl nápad úplně od věci, se ukázalo v okamžiku, kdy jsem začal pátrat po lidech, kteří se s ním stýkali a kamarádili. Sotva jsem jich pár kontaktoval, začali se mi sami hlásit další a další. Což mě samozřejmě potěšilo, ale zároveň jsem si uvědomoval, jaké to s sebou nese nebezpečí. Obával jsem se, že se některé historky budou opakovat. Stalo se, ale v daleko menší míře, než jsem předpokládal. Nicméně mě to postavilo před otázku, co s tím. Po dlouhém zvažování jsem se rozhodl jednotlivé vzpomínky nechat tak, jak mi je pamětníci napsali, nebo vyprávěli. S velkou nadsázkou jsem si řekl, že v bibli popisují jednu a tu samou událost evangelisté Marek, Matouš, Jan a Lukáš a nikomu to už dva tisíce let nevadí.
Jan Šebelka
No a co Míla Nevrlý?
Můj děda Rudolf Pospíchal 777850458, byli blízcí přátelé.
Byly to krásné roky … s Gustavem na Jizerce – od prvních brontosauřích pobytů u něj (léta 80.) – často zimních či předvánočních, s noclehy v podkrovních prostorách, Kuliši by mohli vyprávět, já to zažila jen jednou, …. přes ty roky (1993-1995) na muzejní chalupě a vzájemné „sousedské“ návštěvy – před požárem, a pak ty po požáru (1995 – 1998) – s domem shořelo kus Gustavova srdce. Možná se to stalo opravdu i proto, že si na své australské cestě vzal kus posvátné hory (byť jen v podobě písku) v magickém kraji „bez svolení bohů či vesmíru“ a toto byla odplata, překročená „mez stability a poklidu“, nikdy nevíme … Muzeum kuriozit a suvenýrů mělo určitě nevyčíslitelnou hodnotu příběhů, vzpomínek, dobrodružství a přátelství na ně navázaných. Archiv diapozitivů byl nejpečlivěji utříděnou částí Gustavova majetku a toho je škoda opravdu ještě větší, ač opět to byly zejména „spouštěče Gustavových vzpomínek“, které asi nikdo nevstřebal zcela a nemohl by tedy reprodukovat, i kdyby neshořely. Gustav byl šťastný smolař či exot, přitahující pozornost i problémy, ale kterému jeho charakter mnohokrát zachránil život, a protože by se asi po jeho odchodu do světla těžko hledal správce „jeho Hnojového domu“, zařídil to vesmír takto. Gustav žije v našich vzpomínkách, v příbězích co se budou vyprávět u svátečních stolů rodinných či přátelských setkání, u ohňů na Jizerce či jinde, kde se Gustav během celého života pohyboval a kam se ti, co se s ním byť jen jednou (ale většinou víckrát, protože Gustav přitahoval lidičky tvořivé, podnikavé a dobrodružné jako magnet) setkali, nikdy nezapomenou. Kniha o něm určitě bude skvělá a pomůže uchovat perly vzpomínek těch, co mají potřebu a chuť se o ně podělit. Hodně je toho ve vyprávění na různých webech i tady na internetu. Ti, kdo potkali a měli rádi Gustava a mají něco společného, tvoří určitě velmi zajímavou „sdíleníhodnou cílovou skupinu“, která je velmi zvědavá na výsledek knihy o Gustavovi :-). Držím tedy J.Š. palce, aby ho jeho intuice a cit nezklamaly.
Gustava Ginzela pamatuji jako světoběžníka, horala a vypravěče,který nám při promítání diapozitivů vyprávěl o expedicích ze kterých si kromně zážitků přivezl různé předměty a artefakty, které skladoval ve svém ,,Hnojovém domě“ společně se starými mapami, kompasy, hromadou lyží, novin, nádob a cedulí mezi kterými se vyjímala i hlava indiána.Mezi jeho zlepšováky patřila i studna se sprchou,kde se otužoval bez ohledu na počasí.Za pár vzpomínek na tuto neodmyslitelnou postavu Jizererských hor vděčím organizátorům lyžařského výcviku v r.1992 Tibácká chata osada Jizerka
Tak to je úžasný nápad. Já jsem se s Gustíkem setkala v rámci školního výletu před letními prázdninami, chvíli na to bohužel Hnoják vyhořel. Jsem moc ráda, že jsem mohla zažít ten starý s jeho poklady z celého světa.
Máte film co s ním a o něm natočil pan Jaroslav Bouda? Když tak kontakt je 483713911 nebo 728084841.
O Gustavu Ginzelovi by určitě mohl něco vědět taky Jindřich Bergmann z Frýdlantu. Tak se ho zeptejte. A pozdravujte ho.