Frýdlantský veterán obdržel u příležitosti výročí konce války vyznamenání

Hned dvě významná ocenění dostal v pátek 8. května u příležitosti 70. výročí osvobození Československa od fašismu frýdlantský občan Alexandr Hron, veterán z druhé světové války.

Za osobní statečnost a odvahu v bojových operacích této války převzal při slavnostním aktu v Severočeském muzeu nejprve z rukou hejtmana Libereckého kraje Martina Půty záslužnou medaili IZS Libereckého kraje I. stupně. Posléze obdržel z rukou konzula Ruské federace pamětní medail 70. výročí Vítězství ve Velké vlastenecké válce 1941 – 1945. Tu předával ruský zástupce ambasády veteránům Východní fronty.

Alexandr Hron se narodil v roce 1924 na Volyni, v Rovenské oblasti. Do armády narukoval v devatenácti letech, v březnu roku 1944. „Tenkrát k nám přišla armáda generála Ludvíka Svobody. Na Volyni udělali vojenský štáb a verbovali Čechy, kteří tam žili. Zájem byl veliký, protože naši dědové přišli na Ukrajinu z Čech a vlastenectví nám velelo pomoci. Všichni jsme chtěli osvobodit Prahu. Nakonec nás šlo s generálem Svobodou dobrých 6 nebo 7 tisíc. Někteří další hoši se přidali k ruské armádě, ale těch bylo podstatně méně,“ vzpomíná Alexandr Hron.

Po nezbytném absolvování poddůstojnické školy pokračoval spolu s dalšími ve výcviku. Do války se zapojil coby průzkumník 1. brigády, třetího praporu, průzkumní roty. „Můj úkol byl chodit na průzkumy, přivádět takzvané „živé jazyky“, zkoumat, co kde mají Němci postavené a jak jsou rozmístěni,“ říká pamětník. V 1. brigádě prožil první válečné dny u Krosna, v září roku 1944. Postupně postupoval přes Machnówku až k Dukelskému průsmyku. „To byly těžké boje a ztráty na životech byly obrovské. A nejhorší byla Dukla. Postupovalo se tam a zpět, kolem vojáků lítaly části lidských těl. V potůčku, který tam byl, tekla místo vody krev. A když se do toho všeho připojily ještě sovětské raketomety zvané Kaťuše, bylo to už opravdové peklo. Kámen hořel na kameni, tisíce padlých tam byly. Nepřál bych to, co jsme si museli prožít, ani nejhoršímu nepříteli,“ stále ještě těžko vypráví pamětník.

Jeho účast v Karpatsko – Dukelské operaci ukončilo na přelomu let 1944 a 1945 těžké zranění levé poloviny pánve a břicha. Dodnes má v těle kulku, kterou při změně počasí cítí. Z bojiště putoval nejprve do Lvova na Ukrajině a poté do Prahy, do invalidovny v Chuchli. „Převezli nás tam v době, kdy už Němci kapitulovali a schylovalo se ke konci války. Potřebovali to velké množství zraněných a zmrzačených někde usídlit. Bylo nás strašně moc. A tak vytvořili tuhle invalidovnu. Právě v ní jsem byl v době, kdy válka skončila. Jak jsem její konec vnímal? Byl jsem rád, že jsem to strašné období, kdy život visí v každé vteřině na vlásku, přežil,“ říká Alexandr Hron.

Po vyléčení byl ještě jako voják přidělen k posádce do Žatce. Po demobilizaci pak odešel za svými rodiči, kteří přijeli z Volyně osídlovat pohraničí, na Frýdlantsko. „Přijeli v roce 1947 a bydleli v Raspenavě. Tam jsem za nimi o rok později přijel. No a když jsem se později oženil s Marií Štanclovou, odešli jsem bydlet do Frýdlantu,“ vypráví. Se svou ženou vychoval dvě dcery. Dnes má vedle nich už i 6 vnoučat a 4 pravnoučata a ve Frýdlantu žije pořád.

Na válku tenhle vyznamenaný pamětník vzpomíná nerad. „Celý život se snažím vzpomínky na ty hrůzy vytěsnit. Člověk si je nechce pamatovat, je jen rád, že zůstal živ,“ uzavírá své vyprávění.

I jemu je ale jasné, že vzpomínky se jen tak zaplašit nedají a že historii je třeba dalším generacím připomínat. Protože jak řekl americký filosof, kritik a spisovatel George Santayana: „Kdo nezná svou minulost, je odsouzen ji opakovat.“