Lidský mozek je v podstatě mapa hybnosti
Přemýšlím nad Sovákovými obecnými typy učení. Jejich multi-uplatnění v Montessori metodě je cesta rychlejšího a schůdnějšího rozpoznání, kterého typu učení bude dítě během vyučování častěji využívat. Otázka zní: V jaké složce typu učení bude dítě silnější či bezproblémové? Ve vizuální, v hapticky – pohybové, ve verbálně – abstraktní, v komunikativní či sluchově – mluvní složce typu učení? Kterou oblast a složku typu učení bude využívat častěji?
Domnívám se, že dítěti v Montessori škole je umožněno využít lépe všechny typy učení s určitou preferencí, než tomu je v některých běžných školách. Ale i přesto, vzhledem ke genetické podmíněnosti vývoje dětského organismu, může jedna složka v užití daného typu učení převažovat nebo chybět (popř. zeslabovat) a tudíž se bude méně používat.
Maria Montessori vytvořila materiál, který není pouhým vyučovacím, cvičným ani názorným materiálem, ale především rozvíjejícím. Poznala, že dítě může obsah látky pochopit tehdy, pokud se do činnosti pustí z vlastní iniciativy, anižby do tohoto procesu vstupoval učitel svým vysvětlováním. Z toho všeho vyplývá, že především pro užití Montessori metody musíme mít zcela jinou osobnost, než na kterou jsme byli doposud zvyklí. A jakou? Především vnímavou, empatickou, oddanou, tvořivou, stálou, laskavou, odvážnou, upřímnou, přátelskou, poctivou, šťastnou, trpělivou a idealistickou.
Vrátím se k tzv. hapticky – pohybovému smyslovému učení. Domnívám se, že v tomto procesu učení je především používán typ paměti, názorně – obrazový.
Názorně – obrazový typ vychází z toho, že děti si snáze zapamatují, uchovají a vybavují názorné předměty. Na této činnosti mozku se výrazněji podílí funkce pravé hemisféry, zejména představivost a vnímání. Rozlišujeme je dle právě zapojeného smyslu zrakového, sluchového, pohybového, čichového, chuťového a v Montessori metodě především hmatově – pohybového (streognostického).
Z psycho-biologického hlediska (neuropsychologického vývoje) přichází na řadu slovně – logický typ osobnosti, kterým se dítě stane pozvolna a samo, ale také i za předpokladu poskytnuté pomoci s vysvětlováním nových pojmů pedagogem. Na této činnosti mozku se výrazněji podílí levá mozková hemisféra, která pojmy logicky zpracuje.
Pozn. Pravá a levá mozková hemisféra je tvořena strukturami uloženými na povrchu hemisfér – mozková kůra (neokortex), strukturami pod mozkovou kůrou – bazální ganglia – a strukturami hraničící s hypotalamem – limbický systém.
Pravou a levou hemisféru spojuje tzv. mozkový trámec (corpus callosum). Hemisféry se rozčleňují na laloky: vpředu čelní, na vrcholu hlavy temenní, v zadní části týlní a po stranách spánkové.
Z funkčního hlediska v přední části mozku hemisfér je oblast motorická (čelní lalok) a v zadní části je oblast senzorická. V týlním laloku je centrum zrakové a ve spánkových částech je centrum sluchové. Centrum pro signály z receptorů kožních a svalových je uloženo v temenním laloku blízko motorické oblasti za centrální rýhou.
Asociační oblast zaujímá poměrně velkou část mozkové kůry, která není bezprostředně spojena se specifickými senzorickými nebo motorickými funkcemi. Asociační oblast je sídlo nervových procesů, které označujeme jako myšlení.
Vždyť M. Montessoriová vystudovala i medicínu. Výchova a vzdělávání opožděných a sociálně zanedbaných dětí byly upřednostňovány z hlediska biologie – jakožto funkčnosti lidského organismu. Prostřednictvím připraveného prostředí podporovala v učení dětí takové mozkové oblasti, pomocí nichž dítě postupovalo nejschůdnější přirozenou cestou k myšlení jež mu je vlastní.
Lidský mozek je v podstatě mapa hybnosti (kterou tvoří části kůry čelních a temenních laloků mozku, bazální ganglia, některé části thalamu – limbického systému, mozeček, četné struktury mozkového kmene a motorické oblasti páteřní míchy), která je ve spolupráci s dalšími systémy složitě naučených pohybů odpovídající pro dokonalé užívání předmětů a poté, i k jejich výrobě v životě dospělých.
Jde o metodu, která se u nás a ve světě stále více uplatňuje, protože odpovídá výsledkům lékařů, biologů a neurofyziologů z jejich současných vědeckých zkoumání mozku a jeho funkcí. Principy Montessori pedagogiky jsou funkční ne proto, že jsou nátlakově vyžadovány a děti se jim musí přizpůsobovat i když nechtějí, ale právě naopak, jelikož základem jsou dlouholetá pozorování dětí, která jasně ukazují na přirozené vyžadování konkrétna daného prostředí, v němž se děti pohybují a reagují na své skutečné potřeby. Například jedno dítě reagovalo na projev paní inspektorky, který zněl: “Vy si tady děláte co chcete!”, zcela přesně odvětilo: “Ne, naopak, to, co děláme, tak chceme dělat.” Není nutné se bát Montessori pedagogiky, ale je dobré si o ní něco přečíst, diskutovat o ní a zbavovat se předsudků, které stále přežívají i v 21. století.
Čerpáno z osobní praxe nejen v NNO (Integrující poradna Montessori Hejnice) a odborné literatury (MUDr. František Koukolík, Novotný Ivan, Hruška Michal, použit obrázek z veřejného internetového zdroje).
