Přátelství

Již bezpočet skladatelů, scénáristů, režisérů, spisovatelů, textařů i básníků vynaložil nemalý díl svého úsilí a talentu, aby se s námi podělil o svůj jedinečný úhel pohledu spjatý s fenoménem zvaným přátelství.
Jsou to bezesporu úžasná díla a já osobně před každým z jejich tvůrců smekám. Však nedávno se mi v uších rozezněla hudba  a zazněl text písně Petra Rezka: ,,Přátelství, to je někdy víc než láska…“. A právě tato slova ve mě zasely otázku – jak může být někdy přátelství víc než láska? Není už v podstatě ono samotné přátelství láskou?!
Přátelství – Boží dar! Přátelství? Vztah mezi dvěma lidmi naplněný porozuměním, důvěrou, respektem, svobodnou vůlí a láskou. Už jen samotná láska, čistá láska, činí tento vztah tak jedinečným, tak nebojácným, ušlechtilým, věčným.
A proč právě věčným? Netuším. Ale tam někde uvnitř své duše vím, že pravé přátelství trvá věčně. Že jde napříč staletími, napříč zeměpisnými šířkami, napříč podnebnými pásmy, napříč režimům, času i prostoru. Že je tu pořád s námi – prostě žije v nás!
I já mám ve svém životě pár přátel, mohla bych je spočítat na prstech jedné ruky. Jsou to přátelé, o nichž vím, že už tu se mnou budou napořád, byť jen v mém srdci, ale stále.
Dříve jsem si myslela, že čím víc přátel mám, tím líp, tím víc jsem oblíbená a snad i milovaná. Ale dnes vím, že to bylo jen pozlátko, jen bludný klam.
Na mnoho z nich si už ani nevzpomenu, dokonce ani oni na mě. Prostě už si každý jdeme svou cestou, bez sebe, a tak je to dobře. Dali jsme si, co jsme si dát měli a pak se rozloučili, stali se pro sebe známými. Když se potkáme na ulici, pozdravíme se, prohodíme spolu pár vět a jdeme dál. Každý tam, kam nás naše kroky vedou a víme, že si na sebe vzpomeneme zas, až se potkáme.
A já to mám ráda, miluju tato setkání, líbí se mi to, co se při nich odehrává. Je krásné být přítomen u něčeho, co se rozvíjí, vzkvétá a nabývá na síle.
Jak už jsem se zmínila, i já mám ve svém žití pár přátel. A chtěla bych se s vámi o ně podělit. Ukázat vám svůj osobní jedinečný úhel pohledu a vztah k přátelství, k mým přátelům.
Vážka, to je moje láska, mé dozrálé Já. Miluji ji už jen pro její jedinečnost a umění být téměř stále nad věcí. Někdy se stane, že se úplně nepochopíme a sekneme se na nultém bodě. Ale jak už to tak mezi přáteli bývá, nakonec onen zádrhel naší komunikace najdeme a jsme si blízké, snad i bližší, než dřív. Vážka? Je mou přítelkyní už mnoho let. Seznámily jsme se náhodou a náhodou spolu navázaly i přátelství. Vlastně jsem to byla já, kdo si ji k sobě přivedl. Potřebovala jsem se vyplakat a ona neodmítla, dokonce hned za mnou přišla a nastavila mi své rameno a otevřela svou náruč. A já hned cítila, že tato bytost, tato žena, bude mou přítelkyní. Nikdy jsme si nevjely tzv. do vlasů. Ano, měly jsme spolu už mnohokrát rozpory, ale stále víme, že je to jen o našem rozdílném úhlu pohledu na danou věc či situaci.
Kdykoliv je mi ,,ouvej“ stačí jí zavolat a ona má na mě čas. A já vím, že ona ví, že i já na ni. Nikdy mi nepodkopla nohy. Nikdy mě nepodrazila a nikdy se mi nesmála. Vždy, když jsem byla ,,mimo“, podala mi pomocnou ruku, ale nedržela mě za ní stále. Ona ví, že si lecjakými situacemi musím projít sama. Že nemůžu hledat oporu v ní, ale musím jí najít v sobě. A za to Ti má Vážko, příteli, děkuji!
Druhý můj báječný přítel je má sestra Kristýna. Už od mala mezi sebou vedeme žabo-myší války. Znáte to, takové ty sesterské. Kolikrát jsme se nakopaly, kolikrát pozurážely a ledajak si ublížily. Ale jsme si pořád sestrami a kdykoliv nemáme svůj den, či se nám přihodí lecos nepříjemného, jsme tu pro sebe. Dokážeme se podpořit a společně ustát situaci, ač se zdá sebevíc skličující. Najednou je z ní jen příběh, jen epizoda a my víme, že život je stále krásný. Miluju svou sestru. Za to jaká je. Je boží. A věřím, že takovou i zůstane. Vždy jsem si tajně přála být pro ni něco víc, než jen sestrou. A mé přání se mi splnilo. Tyto vánoce, na Boží hod, mi povídá: ,, Víš, co jsem vždycky říkala, když se mě zeptali, kdo je Julinka?“ – ??? – ,, To je moje maminka.“ No není to bezva? A tak spolu sdílíme nemálo prožitků a zážitků, ať už jsou krásné či neuspokojující, ale stále víme, že tu jsme – pro SEBE!
A do třetice, ne poslední v řadě, je tu můj přítel tzv. PUZZLÍK. Vždy jsem mu tak říkala. Cítila jsem, že do sebe pasujeme, jako dva dílky puzzle. Je to někdo, koho mám nebesky ráda a kdo je zapsaný v mém srdci navěky. Věřím, že tomu nebude jindy jinak. Tento můj přítel mě dovedl na cestu, kde jsem si uvědomila hodnotu svého pravého já, ukázal mi, že se musím mít ráda taková jaká jsem, že se v životě za mě nikdo nepostaví a že jsem tu já sama za sebe
– vždy a za všech okolností. Tento člověk je též boží, tak jako mé přítelkyně, miluji ho, už  jen proto, že je a že mi ukázal něco, co se málokomu podaří vidět. Je to roztomilá bytost. Nemůžu si pomoct, ale cítím z něj potenciál. Je to anděl! A i když se už nevídáme jako dřív, stále ho mám ve svém srdci. A ač je na ,,druhé straně“ republiky, pořád jej miluju a stejně tak on miluje mě. A to je přátelství, pravé přátelství.
Tedy alespoň podle mě!

Mí drazí sousedé, známí, kamarádi, přátelé! Přeju nám všem, ať si svá přátelství nosíme stále v srdci. Ať se pro nás slovo, pojem PŘÍTEL nestane jen pouhou frází, nýbrž něčím čeho si budeme vážit a co si budeme chránit a opatrovat. Čemu ve svých životech dáme prostor a svobodu.

Myslím na VÁS! Julie Dušková