Co je to čas? Z hlediska fyziky – měřitelná veličina, z hlediska filosofie – pojem a kategorie. A například z hlediska mluvnického je to gramatická kategorie, kde určujeme čas přítomný, předbudoucí či minulý opakovaný. V běžném životě se o čase vyjadřujeme například jako o čase letním, zimním, hvězdném, expozičním, Jihoafrickém, Moskevském, mezinárodním atomovém, paralelním, pásmovém, světovém, reálném, volném, vlastním…
A jak čas vnímám já?
Z jednoho pohledu jako svého nadřízeného.
Přece jen žiju v době, kdy čas dává našim životům ,,řád“ a tak by bylo pošetilé, snad až bláhové, tvrdit, že nade mnou nemá pražádnou moc.
Čas, jakož to šéfa, vnímám především v souvislosti, co se týče práce a dětí, taková ta každodenní rutina. Ráno vstát, udělat dětem snídani, obléct se, vyčistit zuby, udělat svačinu, obout se, nasadit mým potomkům na záda aktovky a vyrazit do školy. Přičemž stále koutkem oka sledovat hodiny, abychom tohle všechno zvládly do sedmé hodiny ranní. A potom do práce. Užít si osmihodinovou směnu s kolektivem spolupracovníků, jenž bych neměnila za nic na světě, a ve čtyři hodiny odpolední běžet do školky pro moji nejmladší dceru. A honem domů, obzvláště v zimním období, přichystat (někdy i naštípat) dřevo, zatopit, udělat koupel, domácí úkoly, večeři. Zahrát si s ratolestmi nějakou hru, přečíst pohádku na dobrou noc a spát. A ráno nanovo, v pět budíček…
S končícím jarem a přicházejícím létem je to o něco lepší, letní čas nás tolik nežene. Ale je tu zahrada a zase příprava na chladné dny. A mezi tím vším, ať je léto nebo zima, je tu údržba domácnosti a vše co se týče dětí – jejich koníčky, výlety, nákupy a veškeré radovánky. Někdy si říkám, kde na to všechno mám brát čas?! Ale ten čas tu je. A není mi už žádnou záhadou proč. Prostě si ho udělám, protože vím, že tento čas na všechny tyto úkony chci mít. Jinak by to ani nešlo.
A to je můj čas – pojem, jenž vnímám jako fyzikální veličinu. Čas, který mi určuje hranice. Hranice, které jsem si sama nastavila. A tím jsem dala času nad sebou určitou moc. Moc, kterou jsem ze začátku, když jsme se s mým manželem rozešli a já tu zůstala s třemi malými dětmi sama, vnímala jako začarovaný kruh. Plácala jsem se od jedné činnosti k druhé a přišlo mi, že nic nestíhám a na nic nemám čas…
Teď už je to zase trošku jinak. Už se tolik neplácám. Stanovila jsem si určitá pravidla, ve smyslu toho, abych své každodenní povinnosti a závazky zvládala. Prostě si hlídám hodinky a někdy pravda spíše ony mne.
Z jiného hlediska je pro mě čas pojmem silně abstraktního až filosofického charakteru.
Stačí se jen zaměřit na náš běžný život. Kdo někdy nepoužil či snad nezaslechl větu: ,,Nech to být, dej tomu čas, ono se to zlepší.“ Nebo: ,,Čas ten zhojí všechny rány“? Dokonce i můj oblíbený moravský zpěvák, textař a skladatel Vlasta Redl v jedné ze svých písní zpívá: ,,… čas ten nakonec, vždycky všecko obrátí v žert…“. Musím uznat, že všechna tahle tvrzení, jenž jsou jistě myšleny, když je pronášíme či slyšíme, s dobrým úmyslem a v dobré víře, ve mně zasévají otázku – je to opravdu onen čas, kdo nám dává jistotu, že vše bude zase v pořádku a že se všemu nakonec zasmějeme? Může nás čas opravdu uzdravit či rozesmát? Nejsme těmi činiteli, konečného štěstí a radosti, spíše my samotní?
Musím se přiznat, že jsem se několikrát snažila určité situace, které mě potkaly a že zrovna nebyly úspěšné, zahojit časem. Prostě jsem je nechala ,,plavat“ a dávala jim tak půl roku, až rok a věřila, že časem vyšumí, že nakonec čas vše ,,urovná“ a já se tomu nakonec ,,zasměju“. Ano, nějakou dobu to fungovalo. Ale po čase se mi vše vrátilo, jako na stříbrném podnose. Jakoby čas nezapomněl…
Jsem si vědoma toho, že čas v našich životech ještě pořád hraje důležitou roli. Ale neuzdraví nás, ani nám nevykouzlí úsměv na tváři. Toho všeho můžeme dosáhnout jen, když mi sami budeme chtít a budeme na sobě pracovat. Dokážeme-li si stanovit svoje priority, dokážeme-li se zastavit a nahlédnout na situaci, která nás potkala, nejen svýma očima. A hlavně dokážeme-li si připustit, že život jde dál. Že nic nekončí, ale spíše začíná. Vždyť jakýkoliv neúspěch, ať se jedná o práci, koníček, zaměstnání, lásku, je jen další výzvou. Výzvou pro nás samotné. Začít si víc věřit, mít se víc rádi a nepřestávat si uvědomovat, že všechno co dělám má smysl, ať je výsledek jakýkoliv. Protože když se začnu mít opravdu rád, takový jaký jsem, jednoho dne uvidím, že čas je jen pomocná berlička na cestě životem. A že ten nejcennější poklad a touhu jít dál mám v sobě. A čas? Ten mi může pomoci na nějakou dobu zapomenout. Ale nakonec…
Mojí milí sousedé, známí, kamarádi, přátelé! Přeju nám všem, ať s časem dokážeme hospodařit, jak jen nejlépe dovedeme. Ať nás náš čas zbytečně netlačí do kouta, ale spíše v našich životech rozsévá lásku, radost a naději. Ať si dokážeme najít čas na naše blízké, na naše milované. A ať si z pojmu ČAS dokážeme udělat svého parťáka nikoliv souputníka.
Myslím na VÁS!
Julie Dušková
