Na úzkokolejnou dráhu Heřmaničku se na Frýdlantsku už jen vzpomíná. A to převážně mezi starší generací, která si na „čoudící“ komínky parních lokomotiv či později na neobyčejný zvuk motoru lokotraktorů ještě pamatuje. Koleje, razící si napříč cestu zvlněnou krajinou z Frýdlantu do Heřmanic, dnes připomíná pouze jaký si val, pár mostů a propustků, ale také pražců ukrytých pod trávou a lesními jahodami. Sem tam zakopnete i o zbytek kolejnice. To vše dnes zbylo z tratě, která po desetiletí své existence zažila kruté zimy, válku, lidské neštěstí a přepravila masy lidí a tuny nákladu. Teď je naděje, že by se část tratě mohla obnovit. Za touto myšlenkou stojí Spolek Frýdlantské okresní dráhy.

Heřmanička se nedožila ani stovky

25. srpna roku 1900 se po nových kolejích mezi Frýdlantem a Heřmanicemi projel první vlak. Frýdlantské okresní dráhy a.s. vytvořily jednu ze tří lokálek, které v tomto okrese plánovaly. Úzkorozchodná trať byla vybrána kvůli napojení na již tehdy existující úzkorozchodné dráhy v okolí Žitavy v sousedním Sasku a také kvůli náročnému terénu. Lépe čelila zatáčkám a stoupajícímu terénu.

Během druhé světové války zažila trať malý rozkvět, koleje byly zpevněny a ze Žitavy do Frýdlantu krátce zajížděl i motorový vůz. Naproti tomu zanikl ale například hraniční přechod v Heřmanicích. Po válce se staly některé vozy a jedna lokomotiva válečnou kořistí osvobozeného Československa.

Po konci druhé světové se přes hranice nejezdilo už vůbec a v roce 1947 došlo k zastavení osobní dopravy. Jednoduše, nebylo koho přepravovat. Po odsunu sudetských Němců zelo pohraničí prázdnotou. Heřmanička tak po následující léta vozila pouze uhlí, dříví, nebo štěrk, získávaný z bývalého lomu v Heřmanicích, a také cukr do marmeládky v Kunraticích. Lidé se na tuto úzkokolejku vrátili až v roce 1957. Okolní vesnice se totiž pomalu začali opět osidlovat.

S lidmi přišla i motorizace a nové lokomotivy v elegantní červené barvě. V roce 1966 přibylo ještě pět osobních vozů, rovněž značně moderních. Lidé si užívali komfortu polostahovacích oken, koženkových sedaček a hlavně v zimě, vítaného vytápění. To bylo zajištěno pomocí naftových agregátů. Do té doby teplo zajištovala pára, nebo malá kamínka umístěna přímo uvnitř vagónu.

Zatímco vozový park vzkvétal, trať chřadla. Došlo k několika vykolejením. Dodnes existuje několik verzí, proč k tomu docházelo. Nutná výměna pražců a kolejnic byla několikrát odložena, až nakonec byla vlaková doprava náhle zastavena pro celkově špatný technický stav trati. Stalo se tak 13. ledna 1976. Dopravu po úzkokolejce nahradila autobusová doprava. Po letech, kdy si lidé na náhradu zvykli, pomalu i zapomněli. V roce 1984 byla trať oficiálně zrušena. V letech 1996-1997 byla naprostá většina kolejí vytrhána. Nádraží pustla a rozpadala se. Málokdo by dnes uvěřil, že bouda, nacházející se naproti strojírně Rasl a syn ve Frýdlantu, byla kdysi dříve vlaková zastávka. Dnes nástupiště připomíná trouchnivějící lavička nasměrována do polí.

Co s bývalou slávou úzkokolejky?

Tuto otázku teď řeší obce Frýdlantska. Momentálně se uvažuje o vzniku cyklostezky, která by trať kopírovala. Další variantu nabízí Spolek Frýdlantské okresní dráhy, který se ji po léta snaží vzkřísit. Ve své péči mají už několik let muzeum, které mapuje historii i pozůstatky Heřmaničky. Ve své sbírce mají například lokomotivu a dalších pět vozů. Jejich snem je vrátit je zpět na koleje. „Naději neztrácíme. Není to již takové to nadšení, jako před deseti lety, ale teď chceme ukázat alespoň něco, co by Heřmaničku připomínalo.“, řekl předseda spolku, Ladislav Crha. Z původního plánu, kdy se snažili trať obnovit v celé délce, teď kvůli velkým komplikacím pomalu ustupují. Momentálně pracují alespoň na tom, aby jezdila alespoň pár metrů, z nádraží do muzea, po původní trase. Jejich cílem je ukázat, že to přeci jen jde.

Autor: Tereza Valchová

Ve Frýdlantě před topírnou stojí nové motorové lokomotivy z ČKD, dne 22. června 1958. Zcela vpravo stojí válečná kořist: parní lokomotiva U58.001.

Frýdlant – osobní vlak do Heřmanic s lokomotivou řady U37.0, konec 30. let 20. století.