Jak si užít léto?

  Nudné téma, že? Nic lepšího jsem nevymyslela, nějak mě opustila inspirace. Zřejmě tvůrčí krize. Témat pro osobní rozvoj je pořád dost, ale nechce se mi do nich pouštět. Zvlášť, když víceméně jediné, co jsem se o svých předchozích článcích dozvěděla je, že jsou moc dlouhé a málo kontroverzní, si myslím, že bude dobré si od osobních záležitostí trochu odpočinout. Plně chápu, že pro některé odkojence bulváru, to tu může být nuda, ale přesto se budu držet původního zadání. Pro ty, kterým to ještě nedošlo a očekávají pičičiny ala Žena a život, mám sdělení, že na tento odkaz nemusí vůbec klikat. Skočte si do trafiky pro blesk a hlavně prosím vás mlčte a neotravujte svým negativismem ty, kteří se o něco snaží. Chci lidem pomáhat, třeba jenom tím, že se jim pokusím sdílet své zkušenosti a myšlenky, otevírat nové úhly pohledů na svět i na život a povídat si tu o věcech, které jsem se někdy pracně a někdy i bolestně, mnohdy nevšedním způsobem musela sama naučit. Píšu s iluzí toho, že možná někdo ocení tuto duševní prostituci, nikoliv nahlas a hlavně pochvalně, ale třeba jenom tím, že si sám pro sebe doma řekne, dobrý, nejsem v tom sám(sama), kdo tohle prožívá nebo prožil. Ono i to totiž dost pomáhá. Sama jsem v životě nejvíc cenila nikoliv ty, kteří přispěchali s vyčtenou radou, nikterak podloženou vlastní zkušeností, ale těch, kteří  podobnými situacemi prošli a nebáli se přiznat, že to je někdy těžké a že ten největší boj vedeme každý sám se sebou samým. Vždy jsem vnímala tuto tiché spojenectví mezi lidmi, kteří, prostě vědí a pouhým sounáležitým pohledem dokážou pozvednout na duchu. Děkuji, že jsem měla možnost potkat tak inspirativní a kvalitní osobnosti. Sdělit srozumitelně náročné myšlenky někdy vyžaduje dostatečný prostor, tak snad chápete, že někdy to stručně prostě nejde. Ostatně nikoho nenutím to tu číst. Co člověk, to názor. Já i tak za zpětnou vazbu děkuji, lepší něco než vůbec nic.

Dnešní změna nebude velká, sice můžeme zkusit rozebírat politiku a jiná stokrát omletá témata, kterými nás denně krmí média a po nich jako papoušci opakují tyto pitomosti, bez náznaku nejmenší invence, nejrůznější chytrolíni. Samozřejmě, že mohu být velice stručně hnusná, popichovat a zesměšňovat, ale to umí každý a myslím, že tím nikomu nepomůžu. Spíš bych se cítila jako úplná hlupačka a zrádkyně svého přesvědčení, kdybych se k něčemu podobnému měla snížit. To však neznamená, že nemám na nejrůznější události názor a zavírám před nimi oči. Pouze mě zajímá jiná perspektiva než je mainstream. Mimochodem, o řekouny se fakt nebojím, vzhledem k tomu, že tento národ přežil v historii turecké nájezdy, myslím, že přežije i vyhazov z unie . Naopak jak znám řeky a jejich mentalitu, ještě na tom vydělají. Sleduji i uprchlickou situaci a považuji to za solidní průser, který, spíš než v hordách barevných spoluobyvatel planety Země, valících se do Evropy, vidím v přístupu evropanů, zejména těch u mocenských postů, k nim a všímám si i násilí a strachu, který to všechno provází a také jakým způsobem je to medializováno a servírováno veřejnosti. To by možná za zmínku stálo, ale ne, to necháme také na jindy. Nějak se mi nechce vytahovat něco náročného, zkusíme to dnes pojmout prázdninově. Začíná léto, období slunce, koupání, výletů, prostě prázdniny jsou na spadnutí a po deštivých dnech se zdá, že se konečně trochu ohřejeme. Někdo si užije legraci u rybníka za vsí, někdo vyrazí na výlety po Čechách a někdo do zahraničí, vykoupat se v moři. Začíná, alespoň pro mne nejkrásnější období v roce, ale pozoruji, že poměrně velké množství lidí kolem mne tento názor nesdílí, přestože po zbytek roku se na léto údajně všichni těší, tak od nich pak slýchám věty typu, fuj, zase vedro, jenom se potím a žerou mě mouchy, na co dovolená, když nemám peníze a nikam nemůžu jet, apod. Pokud se přece vydají na dovolenou, tak tam bylo moc horko nebo naopak zima, moc velké vlny, žhavý písek jim lezl do gatí a pivo bylo drahé. Když pak léto skončí většinou jen konstatují, že si nic neužili a čeká je zase hnusná a dlouhá zima. Přijde mi, že místo toho, aby se lidé radovali z maličkostí, které jim léto dopřává plnými hrstmi, se snaží někteří najít důvody proč ho nesnášet. Jakoby krásné počasí nekorespondovalo s jejich vnitřním nastavením. Chápu, když je ‚uvnitř‘ hnusně, v kontrastu s rozjásanými slunečnými dny je to ještě horší. Člověk má pak někdy pocit, že se mu tím příroda tak trochu posmívá, když tu vnitřní bídu ozařuje slunečnými dny.

Pro mnoho lidí, obzvlášť zde na Frýdlantsku léto proběhne ve znamení náročného pracovního vypětí, vzhledem k tomu, že žijeme v zemědělském a turistickém regionu je léto pro mnohé příležitost, jak vydělat za několik měsíců prostředky se kterými budou hospodařit po celý rok. Ano, třeba to není růžové, ale pořád je to spíš než o okolním světe, o našem vnitřním nastavení. Jsou lidé, kteří i kdyby měli podmínky více než ideální, budou hledat chyby proč si zrovna oni nemohou užívat. A pak jsou lidé, kteří hledají způsob jak i přes nedokonalosti najít na všem něco pozitivního. Pro ty, kteří mají v žilách alespoň trochu chuti se nedívat na léto černě a nehledat na něm chyby, mám radu jak si léto užít i bez zvláštních prostředků a spousty peněz a času.

To kouzlo spočívá v tom, že žijeme v přítomném okamžiku. Těžko se nám povede něco plnohodnotně prožít pokud naše pozornost těká všude možně a přemýšlíme o tom co bylo včera, co bude odpoledne, zítra, za měsíc, za rok, spíš než o tom co vlastně zrovna děláme a proč. (Napadá mě jestli neunikáme myslenkami právě právě proto, co děláme a proč, ale to teď také nechci pitvat.) Už nám nedochází, že jediný podstatný a skutečný okamžik na který se musíme soustředit, je ten, ve kterém se teď zrovna nacházíme. To je to, co žijeme a to jak ho prožijeme určuje, jakým způsobem budeme prožívat ten následující a jak se na něj budeme dívat zpětně ve vzpomínkách. Jedině pokud změníme své myšlení, můžeme změnit celý náš život. Tady a teď.

Dostali jsme téměř všichni od přírody dar pěti smyslů a inteligenci k tomu, abychom mohli tento svět prožívat se vším všudy, ale přesto tolik lidí žije/nežije. Jsou lidé, kteří jakoby uvízli v budoucnosti nebo minulosti a vlastně dělají všechno možné, jenom nežijí (ve smyslu neprožívají, základní životní funkce jsou ve valné většině případů zachované). Nepochopili to. Pozná se to jednoduše, ti co žijí v tom co bylo, většinou trpí příznaky jakoby deprese, ale není to skutečná deprese, je to jen neschopnost se odloučit od toho co je za nimi. Jsou to ti od kterých můžeme slyšet jak bylo dříve lépe a žilo se jim snáze. Není to pravda, život jde pořád stejně a svým tempem nás všechny podělí nejrůznějšími zkušenostmi a na každém životním období je něco krásného i méně krásného. Pravda, někdy je to lepší, někdy horší, ale co ve finále rozhoduje je schopnost se adaptovat a na nové situace reagovat, a to nikoliv tak, že přítomnost zatratíme a utečeme v duchu od ní, ale svůj postoj změníme a začneme ji plně prožívat. Přítomný  okamžik je to jediné co máme, jiná realita není a předstírat, že je, ještě nikoho neosvobodilo. Naopak, je to nesmyslná ztráta energie. Přestaňme se neustále ohlížet přes rameno a nostalgicky hořekovat nad něčím, co se již nikdy nevrátí, uvědomme si spíš , že tam kde jsme nyní, je výsledek našich minulých voleb a jediné co můžeme udělat je se zaměřit na to co nás momentálně obklopuje a vytřískat z toho pokud možno lepší budoucnost. Druhá skupina lidí žije zase věčně v budoucnu, staví vzdušné zámky a trpí většinou úzkostmi. Těm brání v užívání života postoj typu: Nemohu, protože ještě není.., nemám… Doplňte si sami. Nebo rovněž typické: Až bude ‚něco‘ tak… Něco uvnitř jich samých je žene k tomu neustále přemýšlet o tom, co bude a jestli to bude, tak jak oni chtějí a úzkost vzniká v okamžiku, kdy jim vlastní hlava předhodí myšlenku: A co když ne? Tento typ lidí svůj život prokluše závratnou rychlostí a uvědomění toho, že soustředí svou mysl na to, co vlastně neexistuje, přichází často pozdě, někdy bohužel vůbec. Toto myšlení jim krade to nejvzácnější. Jejich čas a pohodu. Vážně to stojí za to se hnát kupředu za každou cenu? Tím však neříkám, že by člověk neměl vnímat svou minulost, je dobrá v tom, pokud se rozhodneme, brát jí jako soubor zkušeností na kterých můžeme stavět své současné rozhodování a naopak není dobré ani vůbec nepřemýšlet nad tím, co nás čeká. Je dobré mít vizi a cíle, ale je rovněž důležité zase tak moc nelpět na jejich dosahování. Někdy to, že nedostaneme, to co chceme je ten největší dar. Důvěřujme modrosti tohoto světa a nechme to někdy, jak se tak říká, koňovi. Ono to stejně vždy dopadne nejlépe, jak je to jen možné v zájmu našeho nejvyššího růstu, i když naše ego nemusí s výsledkem souhlasit. Důležité je mít na paměti, že ani minulost ani budoucnost není realita. Už ne nebo ještě ne.

  Žijme tady a teď. To je jediné důležité a reálné. Někdy se vykašlat na to co bylo anebo bude je nejlepší možné řešení naší situace. Prostě žijme v přítomnosti ať bylo, co bylo a kdoví, co bude. A jak si tedy užít léto? Jednoduše. Den za dnem. Užívejme si maličkostí, třeba těch, že nás ráno probouzí slunce, že se můžeme koupat venku v přírodě, ležet v trávě, chodit naboso, natrhat si čerstvé ovoce ze stromů, opéci si buřta na ohníčku a ani to pivo nemusíme popíjet v zakouřené hospodě, ale vykulit se s nim třeba na prosluněnou zahrádku. Vnímejme každý okamžik všemi našimi smysly a soustřeďme se na to hezké a příjemné. To je jediný způsob jak smysluplně prožít nejen léto, ale celý život. Na tom co konkrétně děláme už tak nezáleží. Užívejme si naplno všech těch maličkostí, které při pohledu zpátky se stanou vlastně velkými věcmi.

Přeju vám všem ať si letošní léto užijete v pohodě a klidu ať už budete kdekoliv a s kýmkoliv.

Jana Rotterová

Něco málo o mé maličkosti: Jmenuji se Jana Rotterová, narodila jsem se v červenci v roce 1983, v roce 2012 jsem absolvovala pedagogické lyceum v Berouně. Pracovně jsem vykonávala nejrůznější profese, nejdelší dobu mého pracovního života, cca 10 let, jsem však strávila coby příslušnice státní správy na letišti Václava Havla. Zajímám se o psychologii a osobní rozvoj, fotografii, podnikání, alternativní medicínu, design a umění, gastronomii i kvantovou fyziku. Baví mě poznávat a cestovat, film, hudba, knihy a ani pohyb mi nejsou cizí. Zde na Frýdlantsku žiji něco málo přes dva roky, z toho poslední rok v Jindřichovicích pod Smrkem, kde jsem zakotvila. Krom přátel, podnikatelských příležitostí, dobrých lidí a krásné divoké krajiny, jsem tu našla po letech strávených v mém rodném Berouně, Praze dalších destinacích, nový domov. Zamilovala jsem se do severočeské divočiny, dá se říci, na první pohled. Původně jsem sem odjela jen ‚na čas‘, odpočinout si v náročném období mého života od ruchu velkého města a rozmyslet si, kudy se můj život bude ubírat dál. Už jsou to dva roky a já tak trochu tuším, že to tu nebude jen na skok. Život zde není snadný, ale o to krásnější. Je to místo, kde jsem našla svobodu a klid. Čtu, píšu, fotím, tvořím, pracuji, cestuji, obdivuji, jím, medituji, miluji – především život, takový jaký je. A moji přátelé by dosvědčili, že jsem měla tu čest ho poznat opravdu z nejrůznějších stránek, ne vždy těch pěkných. Za svůj největší životní úspěch považuji, že jsem si prošla mnoha cennými zkušenostmi, v krkolomných pádech našla sílu a motivaci vstát a jít dál a našla sebe sama, svou cestu a vytyčila nové cíle, za kterými kráčím životem dál. O tom co na této cestě potkala, čím se v současnosti zabývám a jaké otázky si kladu, tomu se budu věnovat v článcích v tomto blogu. Někdy to bude veselé, někdy smutnější, někdy s nadsázkou, někdy myšleno zcela vážně. Tak jako život sám.