[singlepic id=1721 w=101 h=133 float=left]Seděli jsem s přítelem Oldřichem u piva v jednom jakoby baru a měli nostalgickou náladu. Nadávali jsme na to, jak všechny ty „picérie, fástfůdy a kebaby“ postupně požraly naše typické české hospůdky, ve kterých si člověk mohl pochutnat na pěkně křupajícím párečku, uleželém tvarůžku z Olomouce či obyčejné tlačence s octem a cibulí.Kdo to kdy viděl si dát k pivu pizzu! Barmanka, která se vůbec nepodobala hospodskému Josefu Palivcovi, dala nahlas rádio, ve kterém skupina Chinaski zpívala: Čas pádí, čas letí, těžko ta léta vrátíš zpět. A tak i Husákovy děti dospěly do Kristových let. Oldřichova nostalgická nálada dostala agresivnější podobu. Jako duchovní člověk velmi těžce nese jakákoliv zjednodušení a generalizace. Termín Husákovy děti, jak se zvyklo říkat generaci narozené v sedmdesátých letech minulého století, je pro něj stejně vyzývavý jako mávání červeným hadrem před býkem z Pamplony. Za komunistů byl sledován státní bezpečností a jak se v archivech StB nedávno dozvěděl, měl doma množit videokazety s pornem, přestože neměli ani televizi. Občas máme na některé záležitosti rozdílné názory, ale v tomto punktu jsme zajedno dokonale. On ani já jsme neplodili děti tenkrát proto, abychom udělali radost Gustávu H. My si dělali radost tím, že nám dělá potěšení je vyrábět.
(publikováno: Sedmička 26.6.2009)
