Světlana žije v domě na malém městě se svým synem Pavlem. Ten už je dospělý a má vlastní děti, kluka a holčičku. Žena od Pavla před časem odešla, Světlana Pavlovi pomáhá starat se o děti a Pavel pracuje a vydělá dost, aby rodinu zajistil. Je šikovný a dost dře, takže se nikdo nediví, že v pátek večer zajde do hospody a s kamarády urazí pár piv i panáků. Když se pak vrátí, není to ten hodný Pavel, kterého všichni znají. Zlobí se na svou bývalou ženu, na domek, kde se všechno sype, na politiky, kteří za to všechno můžou. A máma, která se mu připlete do cesty, to pak schytá za všechny. Pavel je kus chlapa a k facce nebo kopanci nemá daleko. Světlana si umí dát pozor a připadá jí to celkem normální, vždyť její táta mámu taky bil. Hloupé je jen to, že to slyší děti.
Darinu bije manžel. Honza to občas schytá od manželky. Děti zlobí, tak dostanou výprask. Kde je hranice mezi „takovou tou normální Itálií“ a domácím násilím? Není žádná – násilí je násilím vždycky. Problém je v tom, že domácí násilí považujeme za natolik normální věc, že o něm mluvíme jen, když teče krev, přijede sanitka a policie, když násilníka občas vykážou z bytu a on musí, chudák, tábořit v autě za rohem. To zaznívalo z diskuse pracovníků v sociálních službách, kteří se ve čtvrtek 20. června sešli na první společné konferenci v Klášteře v Hejnicích. Téměř 80 přítomných zástupců sociálních služeb a měst a obcí Frýdlantska se věnovalo důležitému tématu – síti a komunitnímu plánování sociálních služeb a také jejich společnému financování.
Klienti služeb byli na konferenci zastoupeni svými příběhy, které vycházely z případů, v nichž sociální služby pomohly. Každý z těch příběhů bral za srdce a ukazoval potřebnost služeb. Ale na tom, že domácí násilí prolíná všemi skupinami obyvatel, všemi profesemi a stupni vzdělání na celém Frýdlantsku, se shodli všichni. O domácím násilí se dozvídají učitelé ve školách, pečovatelé v domovech pro seniory i terénní pracovníci sociálních služeb. A tak, jako se společně začalo řešit enormní zadlužení na Novoměstsku, jako se začíná diskutovat o dostupném bydlení, bylo by zapotřebí na Frýdlantsku začít mluvit také o domácím násilí. Už jen proto, že děti, které vyrůstají v rodině, kde se fackami a bitkou řeší kdeco, přebírají stejný model do svých životů.
