Napadá mě nejedna otázka – proč tolik lidí touží po odpuštění? Proč tolik lidí čeká na omluvu? A proč se spousta lidí tak ráda omlouvá?
Abych řekla pravdu, byla v mém životě období, kdy jsem suverénně zapadala do všech tří, mnou zmíněných, skupin najednou. Lpěla jsem na odpuštění. Vyžadovala omluvu pokaždé, když se mi jen trošku zdálo, že mi někdo ublížil. A libovala jsem si v omlouvání se druhým. Přijde mi, že jsem se v celém tomto nekonečném procesu ,,OMLUV“ vzhlížela a snad už na něm byla, svým způsobem, závislá.
Možná to bylo dáno, z určité části tím, že jsem jako dítě byla vychovávána v křesťanské víře. Křesťanství, tedy víra v Boha a nejen jeho, mi bylo ,,vtloukáno“ do hlavy stylem, že Bůh je někdo, kdo mě stále hlídá a když se nebudu chovat tak, jak si On žádá, stihne mě krutý trest. Peklo.
A proto jsem pravidelně chodívala ke zpovědi. Tam se kála za své ,,hříchy“ a žádala Boha o odpuštění. Farář si mě vždy s ochotou vyslechl. Na závěr mi doporučil pomodlit se dvakrát Otčenáš a jednou Zdrávas a hotovo. Jak prosté. Netvrdím, že to takhle funguje všude, ale u nás na vesnici, kde jsem vyrůstala, to takhle bylo. Nebo přinejmenším, jsem to takto, jako malé dítě, vnímala. Mísívaly se ve mně pocity strachu, že za své skutky jednoho dne skončím v Pekle, s pocity naděje, že i přes má provinění, však s omluvou na jazyku, mi bude odpuštěno a já nakonec spatřím ony brány nebeské.
Coby adolescent jsem plynule přešla z jednoho extrému do druhého. Najednou tím Bohem nebyl stařík s šedivými vlasy pod kolena a plnovousem po pupek stojící na obláčku. Najednou jsem se jím cítila být Já. Po každém, kdo se na mě, byť jen náznakem, křivě podíval, jsem žádala omluvu. A až poté jsem mu mohla dát velkoryse odpuštění. Samozřejmě za předpokladu, že si ho ,,zasloužil“. V opačném případě jsem mu poskytla dokonalý očistec. A držela ho v naději, že když se polepší, jednoho dne mu bude odpuštěno.
A tak jsem krásnou řádku let pendlovala mezi různými protipóly. Mezi pocity strachu a naděje. Mezi rolemi viníka a oběti. Mezi touhami odpouštět a nechat druhé, aby mi odpustili.
Dnes se na to dívám zas o trochu jinak.
Snad už tolik nependluji.
Jednou mi jeden moudrý člověk, dnes můj přítel, řekl: ,,Omluvy nic neřeší.“ Už si přesně nepamatuji nakolik důrazně, či mezi řečí, tato tři slova vyslovil. Avšak každý den, když se mi přihodí něco, za co bych chtěla obviňovat druhé nebo samu sebe, když mám pocit, že jsem někomu ublížila či on mně, si na ně vzpomenu. A dávám svému příteli za pravdu. Vážně – omluvy nic neřeší.
Omluva? Jakýsi druh alibismu? Provedl jsem ti něco špatného a tím, že se omluvím, se vlastně všechno vyřeší? Možná ano. Na nějaký čas.
Postupem času jsem se přestala honit za tím, abych se pořád někomu za něco omlouvala a žádala tak od něj – pro sebe rozhřešení. Místo toho, kdykoliv jsem něco provedla, či někdo něco provedl mně – zkouším se zastavit. Probrat si onu situaci, přijmout ji, vzít si z ní ponaučení a jít dál. Nehledat nikde viníky. A už vůbec ne v sobě.
Každá situace, příhoda, zkušenost, ať dobrá či špatná nás někam směřuje, někam nás vede. A je jen na nás, kam. Je jen na nás, zda se rozhodneme být ve svém životě v roli oběti či vzít život do vlastních rukou. Nebo zda se rozhodneme žít ve strachu či naději. Anebo zda se rozhodneme přijímat a odpouštět či se donekonečna jen omlouvat.
,,Naděje není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.“(Václav Havel)
A tak já vnímám odpuštění. Jako naději. Naději v to, že i když se mi něco zrovna nepovedlo, můžu jít dál, odpustit si a zkusit to jinak. A vědět, že to má smysl!
Mojí milí sousedé, známí, kamarádi, přátelé! Mám radost, že vás mám. Že i díky vám jsem taková, jaká jsem. Je mi ctí být tu s vámi. Děkuji.
Přeji nám všem, ať se v našich srdcích, společně s přicházejícím jarem ,probouzí láska, porozumění, nadhled, naděje. Ať se máme rádi, takoví jací jsme.
Myslím na VÁS! Julie Dušková
